POLITICKÝ TESTAMENT ADOLFA HITLERA
*Uplynulo již více než třicet let od doby, kdy jsem v roce 1914 přispěl jako dobrovolník do první světové války, která byla Říši vnucena. V těchto třech desetiletích jsem se ve všech svých myšlenkách, činech a životě řídil výhradně láskou a loajalitou ke svému národu. On mi dával sílu činit ta nejtěžší rozhodnutí, před kterými kdy smrtelník stál. V těchto třech desetiletích jsem vypotřeboval svůj čas, pracovní sílu a zdraví.

Není pravda, že jsem já nebo kdokoli jiný v Německu chtěl v roce 1939 válku. Chtěli ji a podněcovali výhradně ti mezinárodní státníci, kteří byli buď židovského původu, nebo pracovali pro židovské zájmy. Učinil jsem příliš mnoho nabídek na regulaci a omezení zbrojení, které příští generace nebudou moci navždy přehlížet, než aby odpovědnost za vypuknutí této války byla svalována na mne. Dále jsem si nikdy nepřál, aby po první osudové světové válce vypukla druhá proti Anglii, nebo dokonce proti Americe. Uplynou staletí, ale z trosek našich měst a památek bude vyrůstat zášť vůči těm, kteří jsou nakonec za všechno zodpovědní a kterým musíme děkovat, mezinárodnímu židovstvu a jeho přisluhovačům.

Tři dny před vypuknutím německo-polské války jsem britskému velvyslanci v Berlíně znovu navrhl řešení německo-polského problému - podobně jako v případě Sárska pod mezinárodním dohledem. Ani tuto nabídku nelze popřít. Byla odmítnuta pouze proto, že vedoucí kruhy anglické politiky si válku přály, částečně kvůli očekávanému obchodu a částečně pod vlivem propagandy organizované mezinárodním židovstvem.

Zcela jasně jsem také řekl, že mají-li být evropské národy opět považovány za pouhé akcie, které mají tito mezinárodní spiklenci v oblasti peněz a financí kupovat a prodávat, pak odpovědnost ponese ta rasa, židovstvo, která je skutečným zločincem tohoto vražedného střetu. Dále jsem nikoho nenechal na pochybách, že tentokrát miliony evropských dětí árijských národů nebudou umírat hlady a miliony dospělých mužů nebudou trpět smrtí a statisíce žen a dětí nebudou upalovány a bombardovány ve městech, aniž by skuteční viníci nemuseli svou vinu odčinit, byť i humánnějšími prostředky.

Po šesti letech války, která se navzdory všem neúspěchům jednou zapíše do dějin jako nejslavnější a nejstatečnější projev vůle národa k životu, nemohu opustit město, které je hlavním městem této říše. Protože síly jsou příliš malé na to, aby se na tomto místě mohly dále bránit nepřátelskému útoku, a náš odpor je postupně oslabován lidmi, kteří jsou stejně tak pomýlení, jak jim chybí iniciativa, rád bych tím, že zůstanu v tomto městě, sdílel svůj osud s těmi miliony dalších, kteří se k tomu také odhodlali. Navíc si nepřeji padnout do rukou nepřítele, který vyžaduje nové představení organizované Židy pro pobavení jejich podněcovaných mas.

Rozhodl jsem se proto zůstat v Berlíně a tam z vlastní vůle zvolit smrt v okamžiku, kdy se domnívám, že samotnou pozici Vůdce a kancléře již nelze udržet. Umírám s radostným srdcem, vědom si nezměrných činů a úspěchů našich vojáků na frontě, našich žen na domácí frontě, úspěchů našich zemědělců a dělníků a jedinečné práce naší mládeže, která nese mé jméno, unikátní v celých dějinách.

To, že vám všem ze srdce děkuji, je stejně samozřejmé jako mé přání, abyste kvůli tomu v žádném případě nevzdávali boj, ale naopak v něm pokračovali proti nepřátelům otčiny, ať už kdekoli, věrni krédu velkého Clausewitze. Z oběti našich vojáků a z mé vlastní sounáležitosti s nimi až do smrti vzejde v každém případě v dějinách Německa zárodek zářivé renesance nacionálně-socialistického hnutí, a tím i uskutečnění skutečného národního společenství.

[…]

Vydáno v Berlíně dne 29. dubna 1945. 4:00 H.*

Vsoučasné chvíli se většina „slušné, vzdělané a spořádané“ společnosti hystericky pohoršuje nad výroky historika Darryla Coopera v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem. Běžní lidé mající povrchní informace, zprostředkované hlásnými troubami současného režimu, naprosto blouzní o Tuckerovi, který jenom sotva naznačil, co se vlastně za 2. světové války skutečně stalo.

Nemá smysl se tolik zabývat názory nic netušících a zmatených lidí, ale je na místě poukázat na jednu věc; tím, jak se současný mocenský aparát snaží kopat kolem sebe a černobíle vykreslit události, na jejichž výsledcích nepochybně stojí, si paradoxně podkopává pevnou půdu pod nohama. Jejich snahy zpolitizovat historii a vyhraňovat, co je přijatelné a co je nepřijatelné, vystavují odhalení absurdní konstrukt, který musí chránit manipulacemi a lžemi. A čím víc se snaží tento mechanismus chránit ve světle nových důkazů a poznatků, které tvrdí o opaku ustanovených „pravd“, tím více se bude zamotávat do svých výmyslů a pod vlastní tíhou eventuálně zkolabuje.

V tomto ohledu chceme vyjasnit hned několik skutečností: Byl to ve skutečnosti právě Hitler, který vznesl nespočet mírových nabídek během let 1933 - 1941 a usiloval o mír do takové míry, kdy chtěl ukončit válku i za podmínek výhodných pro jeho nepřátele.

Již 17. května 1933, několik měsíců po svém jmenování do úřadu říšského kancléře, pronesl v návaznosti na Versailles: „Německo bude naprosto připraveno rozpustit celé své vojenské zařízení a zničí i to malé množství zbraní, které mu zbylo, pokud sousední země udělají totéž se stejnou důkladností.“

V reakci na německou invazi do Polska 1. září 1939 Chamberlain nabídl zprostředkování mírových rozhovorů mezi Německem a Polskem pod podmínkou, že Německo okamžitě začne stahovat svá vojska ze všech polských území. Následujícího dne Hitler rovněž přijal Mussoliniho mírový návrh a podmíněně přijal ultimátum Velké Británie, v němž souhlasil s realizací dohody o příměří s platností od 3. září. Chamberlain ve své odpovědi krátce váhal, ale pod tlakem svých kolegů odmítl Hitlerovu nabídku příměří.

Ve svém projevu 6. října 1939 Hitler opět nabídl ukončení války a vyzval k mírové spolupráci: „Napomáhat zajištění této spolupráce musí být cílem každého člověka, který upřímně bojuje za budoucnost svého národa. K dosažení tohoto velkého cíle se budou muset vedoucí národy tohoto kontinentu jednoho dne spojit, aby vypracovaly, přijaly a zaručily statut na komplexním základě, který jim zajistí pocit bezpečí, klidu, zkrátka míru.“

19. března 1940 Hitler v jedenáctibodovém mírovém návrhu nabídl obnovení polského státu a zároveň nabídl, že se vzdá německé kontroly nad Českou republikou a umožní jí vytvořit federaci se Slovenskem a Maďarskem.

19. července 1940 - Hitler v nabídl stažení všech německých vojsk z Dánska, Norska, Belgie, Nizozemska a Francie: „V této hodině se cítím nucen postavit se před své svědomí a obrátit se na Anglii s další prosbou ke zdravému rozumu. Věřím, že to mohu udělat, protože nežádám o něco jako poražený, ale spíše jako vítěz. Mluvím ve jménu rozumu. Nevidím žádný přesvědčivý důvod, který by si vynutil pokračování této války.“ Tuto nabídku Británie odmítá.

Nabídka míru z 10. května 1941 (včetně letu Rudolfa Hesse) - Hitler nabídl, že se stáhne ze všech zemí uvedených v jeho mírové nabídce z července 1940, a zároveň stáhne všechna německá vojska z Libye, Egypta, Jugoslávie a Řecka výměnou za mír s Británií.

Podle knihy „Hess, Hitler and Churchill - The Real Turning Point of the Second World War - a Secret History“ jeden z vysokých úředníků britského ministerstva zahraničí uvedl, že od října 1939 do května 1941 bylo učiněno celkem 16 německých mírových nabídek nebo iniciativ. Všechny tyto nabídky míru byly Spojenci kategoricky odmítnuty. V této návaznosti bychom rádi čtenářům doporučili publikaci, která některé Hitlerovy nabídky míru do detailu popisuje: Friedrich Stieve – Co svět odmítl: Hitlerovy mírové nabídky 1933 – 1940.

Internet Archive

Friedrich Stieve - Hitlerovy mírové nabídky 1933 - 1940 : Free Download, Borrow, and Streaming : Internet Archive